Co si máme pod termínem „garbologie“ představit?
Garbologií se ve společenských vědách rozumí studium a analýza odpadu. S touto metodou se můžeme setkat už v 70. letech minulého století, kdy americký archeolog William Rathje zaměřil svůj výzkum na sledování konzumních vzorců současných, nikoliv již zaniklých populací, jak je u archeologů běžné. Termín garbologie zpopularizoval i americký novinář A. J. Weberman, když v odpadu hledal senzace o celebritách. Rathje se pak zasloužil o ustanovení garbologie jako jedné z metod výzkumu současné společnosti.
Co odpad prozrazuje o společnosti?
Dozvíme se z něj nejen to, co každý den konzumuje, ale vůbec, jak takový člověk uvažuje např. o hodnotě věcí, jaký životní styl preferuje nebo jaké má návyky. Pomocí analýzy odpadu lze odhalit nevědomé vzorce myšlení a jednání, stejně jako záměrné manipulace s odpadem tak, aby některé skutečnosti zůstaly nepovšimnuty.
Co Vás osobně vedlo ke studiu odpadu?
Byl to vlastně nápad mého kolegy a tehdejšího vedoucího mé diplomové práce, Dana Sosny. Moje diplomka se zabývala squattery a zmiňovala jsem tam i tzv. dumpster diving, tedy konzumaci potravin vybraných z kontejnerů umístěných za supermarkety. V té době už měl Dan připravený projekt na problematiku odpadu a zeptal se mě, jestli se chci připojit. Samozřejmě, že jsem chtěla, ten nápad mě nadchl a studiu odpadu jsem se pak věnovala (rovněž pod vedením Dana Sosny) ve své disertační práci.
Můžete představit Váš garbologický výzkum?
Plzeňský garbologický projekt (PGP) vznikl na katedře antropologie Západočeské univerzity v Plzni v roce 2012. Jeho smyslem je podívat se na společnost skrze materiální stopy, které za sebou zanechává v podobě odpadu a skrze tyto stopy porozumět jednání aktérů. Snažíme se osvětlit nejen konzumní vzorce ve vybraných lokalitách, ale obecně porozumět vztahu mezi lidmi a odpadem.
Je mezi lokalitami, kde jste dělali výzkum, rozdíl ve skladbě a množství toho, co se vyhazuje v souvislosti s potravinami?
Rozdíl zde určitě je. V Plzni jsme se velmi často setkávali s plýtváním nápoji. Často jsme nacházeli v popelnicích na směsný odpad PET lahve s polovinou obsahu, přitom vylít tekutinu a hodit PET lahev do kontejneru, který se nachází hned vedle zmíněné popelnice, není zase taková práce navíc. Často byly také vyhazovány sladkosti, klidně polovina čokolády a celé bonbony. Ve vesnickém prostředí to bylo především pečivo, ovoce a zelenina, což bylo docela překvapivé. Většina aktérů má totiž doma kompost a také domácí zvířata, takže tyto potraviny nemusely skončit v popelnici. Stejné je to v případě dělnických ubytoven, kterým se věnujeme poslední dva roky.
Jaké jsou tedy důvody, proč se vyhazuje tolik jídla? Potravinový odpad tvoří podle některých statistik až polovinu komunálního odpadu.
Těch důvodů je několik. Osobně si myslím (a chápu, že se mnou mnozí nebudou souhlasit), že je jídlo prostě levné (přestože prakticky ve všech lokalitách měli aktéři názor, že jídlo je dnes drahé) a zbavit se levných věcí je poměrně snadné. Nicméně důležitou roli hrají marketingové tahy různých obchodních řetězců, např. „tři za cenu dvou“ nebo výhodná velká balení, která lidé kupují z ekonomických důvodů, ale nestihnou pak vše spotřebovat. Navíc výhodná balení mohou mít mnohdy již omezenou dobu spotřeby. Ukazuje se také, že termíny „spotřebovat do“ a „minimální trvanlivost“ lidé příliš nerozlišují, často nevědí, co znamenají, ale přitom jsou tato data jedním z důvodů, proč potraviny končí v odpadu, a to i přesto, že jsou ještě použitelné. Tady hrají velkou roli pocity strachu, konkrétně strach ze zdravotních rizik, která mohou (zkažené) potraviny představovat, a stejně tak i neustále deklarovaný důraz na zdravý životní styl.
Jaké jsou další aspekty spotřebitelského chování, které přispívají k plýtvání jídlem?
Určitě hraje roli malá hloubka plánování spotřeby (lidé si nepřipravují nákupní seznam, anebo se jím neřídí), lidé také často nakupují v obchodech denně to samé ze zvyku, aniž by se předem podívali do lednice a koupili jen to, co potřebují. Potraviny se jim doma nahromadí a v případě těch, které se rychle kazí, je jasné, kde skončí.
Při našem výzkumu ve vesnickém prostředí se také ukázalo, že aktéři mají zcela jiný vztah ke kupovaným potravinám a k těm, které jsou domácí produkce. Velmi dobře ví, kolik práce, energie a času vložili na vypěstování vlastní zeleniny a ovoce. Takových produktů si více váží, mají k nim určitý vztah, podíleli se na jejich produkci od A až do Z. Oproti tomu kupované potraviny jsou v jistém smyslu odosobněné. Jsme odtrženi od procesu vzniku jídla, nevidíme, co vše obnáší produkce potravin, a proto pro nás může být vyhození takových potravin snazší.
V případě dělnických ubytoven také důležitou roli hraje přechodnost ubytování. Neustálé stěhování z ubytovny na ubytovnu má za následek nadměrné vyhazování potravin, které lidé s sebou nechtějí tahat. Anebo se nastěhují na ubytovnu a automaticky vyhodí potraviny, které tam zanechal předešlý nájemník.
Jak jsou na tom Češi ohledně třídění odpadu?
Jsem toho názoru, že lidé v Čechách v zásadě odpad třídí (ačkoliv některými institucemi uváděných 70 % je podle mě nesmysl), ale zajímavé je, že zvenčí určená klasifikace ovlivňuje jejich uvažování natolik, že pak předměty vyrobené např. z plastu, avšak nezobrazené na patřičném kontejneru, prostě v kontejneru na separovaný odpad často nekončí proto, že o nich jako o plastech lidé nemusí zrovna uvažovat. Vědí, že PET lahve, sáčky, igelitové tašky, obaly od pracích prostředků apod. do takového kontejneru dát mají, ale jakmile se jedná o něco jiného, už si neuvědomují, že je to třeba taky plast. Na vině je – aspoň co se v našem výzkumu potvrdilo – jednak právě vliv vnější klasifikace a zároveň to, co by se dalo nazvat habitualizace, popř. zvyk, který nám umožňuje nad rutinními úkony příliš nepřemýšlet, redukujeme tak počet rozhodovacích procesů, kterými jsme během dne zavaleni a prostě děláme něco „ze zvyku“, automaticky.
Jak se dá nejsnadněji zredukovat množství odpadu, které každý z nás, dejme tomu ve městě žijící člověk, vytvoří? U čeho začít?
Začít musí samozřejmě každý u sebe, což se řekne velmi snadno. Spousta našich každodenních činností je o zvyku, rutinně, a ty se dají změnit, pokud chceme. Co se týče potravinového odpadu, můžeme si dát závazek, že prostě nakoupíme jen to, co jsme schopni zkonzumovat v daném časovém horizontu, že si budeme psát nákupní seznam (a také se jím budeme řídit), budeme se snažit odolat „výhodným“ nabídkám apod. A podobně můžeme pokračovat v ostatních sférách, pokud jsme ochotni nepodléhat módnímu trendu, nemusíme každý rok obměňovat šatník nebo mít nový mobil. Je to o nastavení priorit a hodnot. Na druhou stranu bez součinnosti marketingu a výrobců je tato snaha mnohem obtížnější.
Američan R. Greenfield se rozhodl na sobě nosit veškerý svůj odpad po dobu jednoho měsíce. Průměrný Američan vytvoří jen běžným fungováním a nakupováním asi 4,5 kg odpadu denně. Jak by na tom byl Čech?
Tak tady se dostáváme na pole statistiky. Uvádí se, že v ČR se vyprodukuje cca 317 kg odpadu na osobu za rok (údaj dle ČSÚ z roku 2015), což dělá přibližně 0,86 kg za den. Netuším sice, kdo je to „průměrný Američan“, ale v porovnání s Vámi uváděnými 4,5 kg denně si můžeme říci, že jsme na tom dobře. Já ale tuto „idylku“ považuji za dost zrádnou. Produkce odpadu na osobu v ČR každý rok stoupá (dle ČSÚ ještě v r. 2013 to bylo o 10 kg méně) a i těch 317 kg ročně je přece jen dost. Na druhou stranu neoliberální diskurz svým důrazem na individualismus svým způsobem dosáhl toho, že se často přenáší veškerá odpovědnost přímo na jedince a zastírá se tak fakt, že největšími producenty odpadu jsou podniky a instituce.
Zdroj fotografií: Pilsen Garbage Project
