Dumpster diving po žižkovsku

Objednávám si v kavárně chai latté, čekám a připadám si trochu legračně. Za chvíli se totiž nejspíš budu hrabat v popelnicích, jenže s tímhle indickým drinkem v ruce mi to zatím nepřijde moc reálné.

S kamarádem ze Zachraň jídlo jsme se vypravili vyzkoušet si dumpster diving po pražsku – rozumějte hledat vyhozené jídlo v popelnicích u supermarketů přímo v srdci Prahy. Inspirovala nás k tomu Káča, místní holka a kamarádka kamarádů, o které jsme slyšeli, že se z kontejneru živí už pěkně dlouho a dost kvalitně.

S Káčou, která vystudovala režii na pražské DAMU, jsme se potkali v létě a u piva si řekli základní fakta. My v Zachraň jídlo řešíme zbytečné vyhazování potravin, ona se už několik let pravidelně živí právě potravinami, které končí v kontejneru za supermarketem. A obzvlášť poslední čtyři roky, kdy bydlí přímo u jednoho spolehlivého zdroje. My chceme zjistit, jak se žije vinohradským freeganům, co všechno obchodní řetězce vyhazují a kdo si pro to chodí.

„Úplně poprvé jsem to zkusila asi před deseti lety s pankáčema na Miladě, tehdy jsme dělali guláš, ale popravdě jsem se trochu štítila, když jsem viděla, jak ho vařej. Teď si chodím do popelnice sama hlavně pro zeleninu a ovoce, často je tam úplně nepoškozená. Třeba minulý týden lilky a papriky“.

Se Zachraň jídlem si to chceme samozřejmě taky vyzkoušet, a proto se náš dumpster diverský tým schází právě dnes dopoledne. Menší zádrhel ale je, že člověk nikdy neví, kdy se zadní kovové dveře supermarketu otevřou, vynoří se zřízenec a naplní kontejner jídlem, které ještě před chvílí leželo v regálu. Proto je potřeba ke „koňťáku“ několikrát denně zajít a přesvědčit se. Pro Káču to není problém, protože bydlí přímo u supermarketu. Někdy se prý jde vyloženě „nakupovat“ a odchází se s  IKEA taškou plnou skvělého jídla, jindy zase s prázdnou domů. Jediná jistota bývá večerní dávka neprodaného sladkého i slaného pečiva, to přichází chvilku po zavírací době. Jak to bude dnes, uvidíme za chvíli.

Pro pracovníky řetězců jsme špína, říkají nám ve středním rodě

Chvíli po desáté dopoledne jsme kompletní, kávou posilnění a můžeme vyrazit. Gumové rukavice máme připravené, přece jen jsme nováčci v oboru, mobily máme nabité, takže fotky snad budou. Vcházíme do vjezdu za supermarket. Při prvním pohledu na TEN kontejner to vypadá celkem nadějně, jsou u něj totiž už dva lidi. Z kontejneru čouhají nohy a pozadí, takže do tváře dumpster diverovi pohlédneme, až vyloví, co potřebuje.

„Dobrý den, nenechte se rušit, my si chceme jen nafotit obsah popelnice,“ chceme ukázat patřičný respekt k jejich rajónu.

„Klidně pojďte, já si tady jen chodím pro staré pečivo pro potkánky,“ říká paní kolem čtyřicítky, která se zrovna vynořila. Trochu hůř vyslovuje kvůli pár chybějícím zubům, cpe housky do růžového batohu a je na nás moc milá. Pán kolem padesáti v montérkách stojí opodál a čeká. Vypadá, že ho momentální obsah popelnice nezajímá, asi čeká, až přijde něco lepšího. Na náš pozdrav a dotaz, jak často sem chodí, nereaguje. Každopádně je tu celkem vlídná atmosféra, což prý nebývá vždy. Diveři se často setkávají s nevraživým a přezíravým pohledem pracovníků supermarketu, většinou brigádníků. Sami zaměstnanci si prošlé potraviny dle smluv odnášet nemohou a na ty, co to dělají, koukají jako na totální společenský odpad – nadávky či titulování ve středním rodě nejsou výjimkou.

Vyhozené jídlo někdy schválně znehodnocují a v nejlepším případě je ignorují. Přitom sami dostávají tak málo peněz, že by jim nějaký ten úlovek jednou za čas dost možná „bodnul“.

Když nakoukneme do popelnice my, vidíme hromadu paprik, jsou trochu pomačkané, ale žádaná plíseň nebo hniloba. Pak nás zaujme několik lahviček fresh džusíků, které prošly teprve včera. Jsou uzavřené a podle nás jim nic není – vzhledem ke složení asi opravdu mají být zeleno-šedivé. Další slušný úlovek je balení hlívy ústřičné, v neporušeném obalu – zádrhel je informace „spotřebujte do“ s dnešním datem. Obchody s potravinami se řídí stanoveným (mnohdy nepřesně) datem spotřeby. Tři dny před jeho uplynutím se snaží zboží prodat se slevou. Ve chvíli, kdy je jídlo prošlé, stává se oficiálně zdraví nebezpečným. A kam potom s ním?

 

Od Káči víme, že úlovek umí být mnohem lepší, že se někdy vyhazují celá velká balení neporušené zeleniny a kontejner přetéká. Často se to děje také kvůli porušeným obalům. To jsou chvíle, kdy Káča zve na večeři kamarády, jinak, jak říká, jídlo nemá šanci spotřebovat. „Ke kontejneru chodí studenti, důchodci a někdy i bezdomovci. Lidi se o jídlo jsou většinou schopný podělit a bezdomovci mají tak nějak přednost.“

To, že to dnes v kontejneru nevypadá nijak valně, je vlastně dobrá zpráva. Kontejnery přece chceme vidět spíš prázdné než plné. Fakt, že se v Evropě vyhodí kolem 40 % všeho vyprodukovaného jídla je děsivý sám o sobě. Velkým dílem za to mohou právě supermarkety – ty v ČR ročně vyhodí kolem 11 tisíc tun jídla, ale i samotné domácnosti – ty se na celkovém množství odpadu podílí více než jednou třetinou.

Protože jsme zvědaví, jdeme si projít další zákoutí čtvrti a zkusit štěstí ještě někde jinde. Po krátké procházce se ocitáme u zadního východu jiného supermarketu. Kontejner je i zde volně přístupný, žádné ploty ani mříže. A jsme tu úplně sami. Pod poklopem se v černém pytli schovávají desítky balených chlebů, toastů a dukátových buchtiček. Každý si bereme „výslužku“, pečivo vypadá úplně v pohodě, a s klidným srdcem úspěšného lovce naši zkušební výpravu ukončujeme.

 

Prostřeno z kontejneru

Když je kontejner plný jídla, uspořádá Káča se svým klukem „večeři z popelnice“ pro kamarády. Někdy je jídla tolik, že se nají třeba i dvanáct lidí. Domlouváme se, že nás na takovou akci určitě brzy pozve.

A ejhle, jen pár dní po naší výpravě vidím na Facebooku na pozvánku na event: Večeře z popela se zítřejším datem. Aha, takže byly žně! Menu vypadá dost slibně: koláč z červené řepy, květákovo-brokolicové placičky s jogurtovým dipem a plněné papriky v rajské omáčce. Slušný. Volám kolegovi Adamovi, během chvíle jsme dohodnuti a přijímáme pozvání. Vstupné je jen pití jakéhokoliv druhu.

Večeře je neskutečně skvělá, všechno z kontejneru, včetně rajských protlaků použitých na omáčku k paprikám. Lidi neobyčejní a totálně různorodí. Zdá se mi, že je všechny spojuje hlavně obrovská otevřenost a naprosto absurdní smysl pro humor. Nejlepší vstupní „dárek“, který se octl na stole, jsou okurky nakládané ve vodce rukou ruské babičky jednoho ze stolovníků. Škoda, že zrovna nemůžu pít.

Po večeři nám Káča ukazuje další úlovky z popelnice, má jich plnou spíž. Sušené banány, špaldová mouka, sekaná rajčata v pomačkaných plechovkách. Ovoce a zelenina ve vaničkách často letí do kontejneru kvůli jednomu nahnilému kusu.

 

Pečivo, které se nestihne ten den prodat, letí spolehlivě každý večer. Jsou ho plné pytle. Člověk si tak může příští ráno pochutnat na dost slušně zachovalých čokotwistech, croissantech nebo muffinech. Některé z nich upekli, nebo spíš ze zmraženého polotovaru rozpekli, ještě ten den odpoledne. Jenže do zavíračky si je nikdo domů neodnesl.

Supermarkety budou muset jídlo darovat, jenže kdo to zaplatí?

Důležitou změnou je loni přijatá legislativa, která prodejnám o rozloze nad 400 m2 nařizuje darovat neprodané jídlo charitám a potravinovým bankám. Týkalo by se to potravin neprodejných kvůli estetickým nárokům, poškozeným či chybně potištěným obalům nebo blížícímu se datu minimální trvanlivosti (po něm jsou potraviny mnohdy ještě dlouhé týdny nezávadné).

Zákon má vstoupit v platnost v lednu 2018. Není z něj však jasné, kdo ponese náklady za odvoz jídla z obchodů. Zatím to vypadá, že zodpovědnost padne na potravinové banky, které budou muset jídlo odvážet na vlastní náklady. Podle Věry Doušové, která řídí Potravinovou banku Praha, to bude veliký problém. „Pro malé potravinové banky, které mají jen několik dodavatelů a odběratelů, to komplikace nebude. Takových je v ČR většina. Pro nás je to ale nepředstavitelné – v Praze a Středočeském kraji bychom měli na zodpovědnost asi 200 supermarketů. S penězi, které teď máme na provoz, bychom to určitě neutáhli a paradoxně by u nás mohl vznikat potravinový odpad, protože bychom i nezvládli další distribuci.“

Díky ministerstvu zemědělství má pražská potravinová banka ročně milion korun na investice. Koupila za to například mrazicí a chladicí kapacity do skladů i vozidel. Stále ale chybí peníze na provoz. Ministerstvo práce a sociálních věcí se odvolává na expertizu, podle které je financování potravinových bank mezioborovým problémem, který by měla řešit i další ministerstva. Tím pádem se z potravinových bank stává horký brambor a vidina nového dotačního programu je zatím v nedohlednu.

K legislativnímu zlepšení již došlo před dvěma lety, kdy byla zrušena 15% DPH, kterou obchody dříve platily, pokud chtěly darovat nespotřebované jídlo potravinové bance či charitě. Za zlikvidování neplatily nic, což samozřejmě omezení plýtvání nepomáhalo. Od zrušení daně podle Věry Doušové sice darů přibylo, ale jak je vidět, je ještě hodně co zlepšovat.

Pokud si jídlo od supermarketu nebude moci převzít potravinová banka, mohou řetězce neprodané jídlo darovat přímo charitám. Ty ale na rozdíl o potravinových bank nemají tak dobře vybavené skladovací prostory, mrazáky a lednice, takže větší množství jídla také nepojmou.

Teoreticky by tedy mělo od příštího roku dumpster diverům ubýt obživy, ale podle informací z pražské potravinové banky to vypadá na komplikovanější story.

Co vlastně lidé, kteří potravinový odpad z popelnic „zachraňují“, považují za zbytečné? „Jednak je obsah kontejnerů majetkem města, takže jejich vybírání může být bráno jako krádež,“ říká Katka. „Pak by taky samozřejmě bylo lepší, aby zaměstnanci supermarketů vyhozené jídlo, které například daný den prochází, ale jinak je nepoškozené, dávali do připravených poliček, nebo prostě stranou od zkaženého a shnilého jídla. Tak se to běžně děje v Německu nebo ve Skandinávii.“

Petra Schwarz Koutská