Cirkulární ekonomika je o střídmosti a selském rozumu

„Dříve jsme měli soběstačné domácnosti, vesnice, regiony. Kvůli globalizaci a rychlosti růstu naší spotřeby se vše změnilo a klimatické změny nás dostávají do situace, kdy musíme začít přemýšlet jinak a přebrat zodpovědnost za to, co spotřebováváme i produkujeme,“ říká Soňa Jonášová, která je ředitelkou Institutu cirkulární ekonomiky. Problematika udržitelného zemědělství, uzavřených materiálových toků a soběstačných farem ji zaujala už při studiu v Holandsku. Dávalo to totiž smysl. Nyní se snaží zavádět principy cirkulární ekonomiky v ČR.

Cirkulární ekonomika je asi víc než jen recyklace. V čem ji přesahuje?

Jde především o změnu myšlení a nazírání celého systému. Ten ideální by vypadal tak, že by do něj měly vstupovat jen předměty z udržitelných zdrojů a recyklovatelných materiálů. Věci a materiály, které jsou dále využitelné. Materiály by se měly v systému udržet co nejdéle a v co nejlepší kvalitě. To je možné při kvalitním ekodesignu od samého začátku.

Souvisí to i s opravitelností, životností. Cirkulární produkty by určitě neměly obsahovat „kazítka“. A i když se může zdát, že sama recyklace je příliš energeticky a finančně náročná, opětovné čerpání primárních surovin je náročné mnohem víc. Důležité je ale zmínit, že záleží na druhu materiálu.

Odkdy se o ekonomice takhle uvažuje?

Takovou ideovou zakladatelkou cirkulární ekonomiky je Ellen McArthur, jachtařka a mořeplavkyně, která v roce 2010 založila McArthur Foundation. Této sportovkyni začalo na lodi s omezeným množstvím zásob intenzivně docházet, že tak jako přemýšlíme o svých zdrojích na lodi, musíme nazírat i celou ekonomiku a zdroje, které jsou na planetě k dispozici. Cirkulární ekonomika přináší komplexnější vidění a nový pohled na samotný produkt, který by měl být v systému nejen spotřebován a použit, ale zároveň by měl být dlouhodobě přínosný.

Navíc poslední roky lidem opravdu začalo docházet, že zdroje vážně docházejí a my v Evropě nejsme surovinově soběstační. Například fosfor, který je esenciální pro zemědělství, dovážíme výhradně z Maroka a dalších pár zemí a zásoby se tenčí. Už se zkrátka moc nediskutuje, jestli existují klimatické změny a surovinové limity, nebo ne.

Dá se říct, která země světa aplikuje nejvíce cirkulárních principů?

Napřed je určitě Holandsko, které je dlouhodobě na špici v oblasti podpory a rozvoje přestupu z lineární na cirkulární systém fungování ekonomiky. Laicky řečeno, hledají materiálové toky, které lze uzavírat tak, aby byl odpad vnímán jako zdroj a tedy vůbec nevznikal: příkladem může být pekárna, která dodává nevyužitý chleba do nedalekého pivovaru. Daleko je také Švédsko, Norsko, Skotsko.

Jak je na tom Česká republika?

Zatím existuje jen sedm bioplynových stanic. Přitom by mohly vyřešit spoustu odpadu z firem, supermarketů, domácností. Navíc u nás minulý rok bohužel neprošel zákon o odpadech. V tom zákoně bylo spoustu změn, které byly schváleny na evropské úrovni, v rámci cirkulárního balíčku. Způsobila to silná lobby, která to zablokovala již v legislativní radě vlády. Takže se to na legislativní úrovni zatím moc nehýbe. Přitom EU má za cíl do roku 2030 skládkovat jen 7 % odpadů.

Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN) spolupracuje s obcemi. Jak vypadají výsledky úspěšné spolupráce na komunální či obecní úrovni?

První úspěch je vůbec vůle vedení obce zapojovat se do podobných činností. Průběh spolupráce s nimi je různý, ale často se nejprve podíváme na skladbu odpadu, zanalyzujeme současnou situaci a pak navrhuje řešení na míru. Jak omezit vznik odpadu, jak zefektivnit svoz a sběr odpadu, jak zapojit místní podniky a vytvořit synergii. Snažíme se také naučit obce vnímat odpad jako zdroj – například sběrné dvory mohou navázat spolupráci s dalšími zpracovateli odpadu a skutečně tak vytříděné komodity zpeněžit. Zpracovatelů však u nás stále není dost.

Odhaduji, že vzhledem k chudobě se v některých částech světa o přecházení na cirkulární model nedá uvažovat.

Tak to není, cirkulární ekonomika nesouvisí se silnou ekonomikou. Zjednoduším to takto: my v EU a USA už na tento model potřebujeme silné ekonomiky, protože ty hory odpadu, které jsme tu vytvořili, musíme teď nákladně omezovat a přebudovávat ekonomiku. Ale v úplně chudých zemích často cirkularita funguje, protože ta je o střídmosti a selském rozumu. Základní charakteristikou cirkularity je soběstačnost na lokální úrovni. Někdy se jedná o vlastní domácnost, někdy o obec či region. Právě soběstačnost a minimální závislost na externích zdrojích je největší výzvou v současnosti, kdy celosvětová ekonomika je postavená na principech globalizace a decentralizace.

Ale v těch chudých zemích už jsou přítomny také korporace a s nimi plastové lahve. Lidé je házejí z aut za jízdy. Například v Keni jsou tradiční kmenové společnosti a kousek dál ve městě se válejí tuny plastů, nejsou popelnice. Co s tím?

Myslím, že možné řešení je tlačit na firmy, které do těchto zemí importují, aby byly zodpovědné za materiálovou skladbu nebo alespoň za systém odběru odpadu. Jedná se o rozšířenou zodpovědnost výrobce.

Následně je důležité zamyslet se nad sběrem a využitím odpadu na lokální úrovni. V Indii takto vznikají družstva sběraček odpadků, které jsou financovány firmami, které plasty produkují a městy, která jsou zodpovědná za odpadové hospodářství.

Klíčové je zapojovat korporace a velké firmy. Daří se to?

Mění se to. Lidé nejsou zvyklí být zodpovědní za svůj odpad, kdežto firmy tu zodpovědnost musejí začít přijímat a to často díky kauzám týkajícím se negativních dopadů na životní prostředí a společnost. Například firma H&M měla problém s podmínkami zaměstnanců a silnou zátěží jejich produkce na životní prostředí. A nyní, v březnu 2017 přijala cíl stát se cirkulární společností a stát se příkladem. Firma založila dokonce i nadaci na výzkum nových materiálů pro výrobu textilií. Zavedli systém zpětného odběru textilu ve všech obchodech a mají recyklační továrnu v Německu.

Další příklad odhodlané firmy je IKEA – v Praze začali s projektem Druhá šance pro nábytek, která podporuje znovupoužití nábytku a do roku 2020 chtějí snížit potravinový odpad na polovinu. Takové firmy se silnými cíli udržitelnosti jsou inspirací pro ostatní podniky – je na nich vidět, že je podobná strategie výhodná a že v nich je i byznys příležitost skloubená se společenskou zodpovědností.

Danone je jedním z potravinářských gigantů, které se snaží přecházet na cirkulární ekonomiku. Jsou nějaké další příklady v oblasti potravin?

Ano, Danone oznámilo, že prohlubuje závazek, kterým se chce stát 100% cirkulární firmou. Souvisí to s cílem podpořit inovace vedoucí k produkci 100% recyklovatelných obalů, užívat udržitelné zdroje, vytvořit druhý život pro plasty, které používají, a podpora spotřebitelů v třídění odpadu. Stejně tak uvažuje firma Unilever. Chce dospět do situace, kdy obaly budou moci dlouhodobě cirkulovat nebo budou plně recyklovatelné. Potravinoví giganti musí začít právě od obalů, které se stávají po spotřebě potravin odpadem.

Jak by se mělo nakládat s potravinovým odpadem? Jaká je hierarchie jeho využití?

Potraviny, které jsou zdravotně nezávadné, ale skončily v popelnici či nevyužité na poli, by se měly nejdříve dostat k lidem. Přebytky zemědělců, produkty, pro které není odbyt v supermarketech, přebytky v restauracích mohou končit například v potravinových bankách. Pokud se jídlo nedostane k lidem, pak by mělo posloužit zvířatům, a pokud ani těm ne, pak by se mělo zpracovat v bioplynové stanici či kompostárně.

Obecně by se měly eliminovat estetické požadavky například na ovoce a zeleninu a jídlo by se mělo hodnotit na základě výživové kvality. Další krok je pak zákaz skládkování potravinového odpadu a organického odpadu. Ten patří do půdy, ne na skládky.

Rozhovor se Soňou Jonášovou vedla Petra Schwarz-Koutská z iniciativy Zachraň jídlo